Vídeň, den druhý a třetí

Vídeň, den druhý a třetí

Po odpočinku a běžné ranní údržbě jsme potřebovali něco nakoupit. Přeci jen včera to nevyšlo a zítra bude neděle, to bude všude zavřeno. Ano ano, Rakousko má v neděli všude zavřeno a prodavačky a prodavači mají alespoň jeden den volna a čas věnovat se rodině. To tu u nás nějak chybí. Dokoce i McDonald nepremává. Dnes je ale ještě sobota a taky kratší otevírací doba, tak si musíme pospíšit abychom to stihli. 

Vydali jsme se do Billy, chodili jsme okolo domu, hledali v malých uličkách, ale Billa jako by se přes noc vypařila. "Vždyť tu přece ještě včera byla, šli jsme kolem!" Najednou je před námi Penny, nu což, potraviny tam budou taky a bylo rozhodnuto. Nákup probíhal v klidu, nic zvláštního oproti českému sortimentu zde nebylo až na pár drobností. V regálu se zeleninou se skvěl svazek čehosi co z dálky krásně hrálo barvami. Musela jsem to samozřejmě očíhnout a víte co to bylo? Zelenina na polévku. Ale né taková jakou ji známe od nás v zafóliovaném tácku. Pěkně svázaná nití, krásně čerstvá a dokonce svazek obsahoval i žlutou mrkev. To aby u nás pohledal. Až mi bylo líto, že tady nemusím vařit.

Zaplaceno, nakoupeno, nasnídáno. Zbývá naplánovat trasu pro dnešní den. Vytáhla jsem mapu a bylo jasné, že dnes nás čeká centrum. Dle mého "průvodce" je v centru každá památka na dosah ruky a tak bylo vcelku jedno jestli vyrazíme nejprve tam, anebo onde. První volba padla na Stephansdom (katedrálu sv. Štěpána). Tam byla cesta asi nejjednosušší, vystoupit bychom měli na Stephanplatz a tam už to najdeme. Poučeni chybami minulého dne, již včera část naší výpravy pořídila jízdenky na metro, které byly značně levnější než ty zakoupené přímo v tramvaji a my se těšili. Děti do 15 let mají dokonce tu výsadu, že v době letních prázdnin mají jízdu MHD zdarma. Zakoupena byla jízdenka určena na čtyři jízdy, která se dá využít pro dvě osoby, což jsme měli akorát na cestu do centra a zpět. "No jo, jenže jak se ta potvora cvaká?"

Jízdenka na 4 jízdy

Katedrála sv. Štěpána

Naštěstí opět poradili místní a my pak mohli klidně cestovat. Metro jezdí co 5 minut a tak čekání nebylo vůbec dlouhé. "A do prčic, ono to nehlásí stanice!" No kdyby jo, tak bych tomu stejně nerozuměla a ani neslyšela přes hluk, který metro vydává, jak jsem se záhy přesvědčila cestou zpět a tak počítat stanice byla jediná jistota. "Hurá dojeli jsme správně!" Vyjdeme z metra a přímo před námi se tyčí obrovitánská katedrála. "Hm, tak to nebyla dlouhá cesta."

Katedrála byla volně přístupná s možností focení, ale některé prostory bohužel byly zpoplatněny a přístupné pouze s průvodcem, takže do hrobky jsme nešli, ale pro změnu jsme si zaplatili vstup na věž, kde je navíc umístěn i největší z 23 zvonů katedrály, zvon Pummerin. Cesta na severní věž byla hodně zvláštní, jelo se výtahem, jehož kabina měla tvar válce a tak nějak podivně se otevírala, naštěstí výtah ovládal "liftboy". Zřejmě už tam slouží dlouho. Jeho objemné tělo zabíralo snad třetinu výtahu a jeho věk už dávno nebyl sladkých -náct, ani vybouřených -cet, ale hlavně že měl skvělou náladu. Neustále si něco broukal a rozdával úsměvy všude okolo. Vždy jsme ovšem dojeli bez sebemenší újmy na zdraví a to pro nás bylo hlavní i přesto že jsme v kabině při nejmenším pohybu vždy nutně zavadili o těla spolucestujících a vzduch byl značně vydýchaný. Jaké štěstí, že s námi nejel nikdo, kdo se už ve 40 stupňovém horku stihl zapotit tak, že by obtěžoval okolí.

Výhled z věže

Vídeň

Cesta z věže dolů byla snad ještě horší, protože jsem stála jen na jedné noze a to si ještě nejsem jistá, že na své. Děti byly cestou ve výtahu málem umačkány, protože brát ohledy na ně, a nenacpat do výtahu co nejvíc pasažérů by přece nebylo ekonomické. "Sláva konečně dole!" Dokonce jsme se vymotali z katedrály a stanuli opět před chrámem.

 Nezbývá, než se vydat za poznáváním dalších památek. Hledáme zámek Hofburg, tentokráte zimní sídlo císařů. Z výkladů, okolo široké pěší zóny, na nás koukají světoznámé značky od Cartiera přes Louise Vuittona až po Burberry. "Tak to jistě jdeme správně!" řekla jsem si. Přes ceny ve výkladech nevnímám okolí a vlastně uvažuju kolik lidí si zde opravdu něco koupí a kolik  zvědavých turistů se jde jen podívat, aby měla o čem vyprávět...

 Před námi už se tyčí zámek a já vytahuju svého "průvodce", abychom se dozvěděli něco víc k historii celé stavby.

Hofburg, zimní sídlo císařů

Strop

Dozvídáme se, že je zde více než 2500 místností a několik desítek schodišť. Další monstrtózní stavba. Už vím co si nechám postavit, až jednou budu mít moře peněz. Jenže tolik pokojů nelze využít za celý život ať jsem panovník nebo ne. Zjevně místní investoři můj názor nesdíleli. Ale zpět k zámku samotnému. Hned u vstupu je možnost zakoupit si lístek do muzea slavné Sisi. Jenže už jsme přesisinkováni a máme pocit, že Rakušané snad ani jiné panstvo na dvoře neměli. S chladým srdcem si tuto expozici necháme ujít. Zajisté byla půvabná a podle obrazů a historických pramenů měla tato slavná dáma okouzlující vlasy až po zem a byla přenádherná, jenže vstupné taky není zrovna nízké a smíření s tím, že všechno zkrátka neuvidíme vybírám, jakožto vůdce výpravy, prohlídku do klenotnice tzv. Schatzkammer, která je v nejstarší části celého zámku. Co bych to byla za ženskou, kdybych se nebyla podívat na poklady, šperky a klenoty, že?  Navíc součástí prohlídky je i císařská koruna Svaté říše Římské, takže tam prostě musím. V klenotnici je dovoleno fotit, což mě udivuje, ale zákaz používání blesku se na kvalitě fotek bohužel podepisuje.

královké jablko

Kolébka pro Napoleonova potomka

Bylo už po poledni a my zase seděli nad mapou a dumali, kam budou naše kroky směřovat teď. Volba padla na Hudertwasserhaus a já zběsile hledala na mapě kudy (tudy) tam. Pro členy výpravy se to jevilo daleko, a proto jsme se vydali na bližší tržiště Naschenmarkt. Těm co už kručelo v žaludcích se to dost zamlouvalo, protože to nepřeberné množství restaurací na jedné straně tržiště a prodejci na straně druhé, to mělo svou neopakovatelnou atmosféru. Všude vonělo koření, které měli místní trhovci na každičkém rohu, až z toho šla hlava kolem. Jistě že jsem neodolala a jeden ten voňavý balíček jsem si odvezla domů. Mísila se tu vůně tohoto koření až s nepříjemným zápachem (kazících se) ryb a mořských plodů vůbec, protože ruku na srdce, kdo by měl odvahu si nějakou to obludu v těch vedrech koupit? Do toho jsme ve stáncích objevili nepřeberé množství ovoce i zeleniny pro běžného Evropana exotické a neznámé. A to jsem myslela, že k nám už dorazilo téměř všechno. Početná komunita Turků na každém kroku nabízela své dobroty, které vypadaly moc lákavě a věřím, že jejich kuchyně musí být velmi vytříbená a propracovaná. Až si říkám, jestli místní ženy mají čas i na jiné věci, než na vaření a chystání pokrmů a dobrot.

Jehněčí lahůdka pro souvýletníky

Wienerschnitzel pro mě

Bříška jsou nasycena, a denní hodina se přehoupla v podvečerní a je třeba vyrazit na cestu na hotel. Ono to stejně nebude jen tak. A tak jsem se vydali zpět. Cestou (tam) a úplnou náhodou jsme zahlédli hotel Sacher, určitě nemusím přiomínat čím se proslavil a že jeho historie sahá už téměř dvě století nazpátek. A proto, že nejmladší člen výpravy měl slíbenou oslavu narozenin (které měl nedávno) ve Vídni, bylo rozhodnuto. 

Sacher torte

Hodiny byly neúprosné a chtě nechtě muselo se jít na hotel a na kutě, však zítra je taky den a dlouhá cesta domů. To jak se někteří členové naší výpravy neustále ztráceli v davech zvědavých turistů a po čase zase objevovali udivení tím, že je hledáme, nebudu raději rozepisovat.

Den třetí a poslední začal ve znamení balení a uklízení, jak jinak, když do desíti je třeba vyklidit pokoj. Snídaně, a hurá pryč. Auto jsme našli v garáži přesně tam, kde mělo být (elektronická garáž, která přesouvá auta z místa na místo o různě nahorů a dolů po patrech. Proto jisté obavy, že už se nenajde, byly oprávněné) a my se napakovali do vozu a uháněli k domovu. Cestou jsme ještě chtěli projít ten strašně známý ostrov a park Donauinsel, protože na pověstný Prater nikdo v tom horku neměl náladu. Na navigaci jsme si tedy natipovali nejbližší ulici. Dorazili jsme a že si to zamíříme na údajně nejproslulejší pláž Vídně, Copa Cagrana. Jeli jsme podle směrovek přímo na parkoviště u pláže. Parkoviště vypadalo jako zapomenutý kus betonu zasypaný štěrkem, ovšem s bránou a zařízením na placení. A že to nestálo zrovna málo. Marně jsem hledali ty nádherné pláže, a tak vzhledem k tomu že nás tlačil čas kvůli ceně parkovného, vlezli jsme do Dunaje prakticky hned opodál. Voda vyla naprosto perfektní, jen na dně bláto a obrovské klouzající kameny, takže pro děti neplavce nic moc a pro dospělého taky né zrovna ideál. Dokonce na větvích stromů bylo znát, kam voda sahala ještě před několika málo týdny při povodních.

Břeh sestupoval do vody poměrně zprudka. Ještě že tam nebyl téměř žádný proud a s hladinou si hrál jen lehký větřík, jinak bych asi skončila až v moři. Hodina uplynula jako nic a my se zase museli chystat zpátky k vozidlu a vyrazit směr domov.

 Cesta utekla, nožičky už bolet přestaly a v hlavě se mi promítají už jen vzpomínky. Přesně si vybavuji tu vůni koření na tržišti, se kterou vzpomínám na Vídeň, horké a rozpálené žulové lavice před katedrálou, na kterých se mi zadek připaloval po vteřině odpočinku, úžasná chuť dortu, který jsem si vychutnávala ve Vídeňské kavárně i osvěžující ochlazení v Dunaji, které za parného dne bylo více než příjemné.

Nějak rychle to uteklo a přesto, že jsem měla možnost navštívit i jiná a možná i krásnější města, nezapomenu...

Sbohem Vídni a možná, že nashledanou.